Po tři sta let ležel Meč bouří uvězněný v černém kameni na vrcholu útesů nad mořem. Králové umírali, říše se měnily, ale proroctví zůstávalo stejné: „Až bude meč vytažen, osud království se navždy změní.“
Nejmocnější rytíři, generálové i dobyvatelé přijížděli z dalekých zemí. Nikdo však neuspěl.
Toho dne se pod temnou oblohou pokusil meč vytáhnout Bohumír Železný, muž, který prý nikdy neprohrál jediný souboj.
Zabral ze všech sil.
Kámen se ani nepohnul.
Dav oněměl.
Bohumír: „Jestli jsem ho nedokázal vytáhnout já… pak neexistuje člověk, který by to dokázal.“
Vtom se mezi lidmi ozval smích.
Po schodech vedoucích k oltáři meče stoupal hubený chlapec v roztrhaném plášti. Nikdo ho neznal.
Někteří po něm házeli kamínky.
Jiní si zakrývali ústa, aby skryli posměch.
Chlapec však pokračoval dál.
Až stanul před mečem.
Na okamžik zavřel oči.
Pak položil dlaň na zlatou rukojeť.
Chlapec: „Nechci korunu. Nechci moc. Chci pravdu.“
V tu chvíli se obloha roztrhla bleskem.
Kámen explodoval na stovky kusů.
Meč se sám vysunul do jeho ruky.
Lidé padli na kolena.
Kněží začali zpívat staré modlitby.
Ale královna Libuše zbledla jako smrt.
Protože na čepeli se objevila znamení, která neviděl nikdo po staletí.
Znaky Zakázaného krále.
Vládce, který kdysi téměř zničil svět.
Královna vykřikla:
Královna Libuše: „Zastavte ho! Ten meč nehledal svého pána… hledal svého dědice!“
V tu chvíli se chlapec podíval na královnu.
A poprvé si všiml stejného znamení na jejím krku.
Stejného, jaké se právě rozsvítilo na jeho dlani…
Chlapec ustoupil o krok.
„Dědic? O čem to mluvíte?“
Královna Libuše neodpověděla.
Protože v té chvíli se ozval výkřik.
Jeden z kněží se zhroutil na zem.
Pak druhý.
Pak třetí.
Jejich oči zářily stejným rudým světlem jako znamení na meči.
Lidé začali panikařit.
Vojáci tasili zbraně.
Ale bylo pozdě.
Kněží se postavili.
Jejich těla už neovládali oni.
Něco jiného.
Něco, co bylo po staletí uvězněno pod hradem.
„Našli jsme tě,“ promluvili všichni stejným hlasem.
Chlapec sevřel meč.
„Kdo jste?“
Kněží se usmáli.
„Tvoje rodina.“
Po celém náměstí se rozhostilo ticho.
Královna zbledla.
„Ne…“
Ale věděla, že je konec.
Pravda, kterou skrývala osmnáct let, se právě vrátila.
Chlapec nebyl synem Zakázaného krále.
Byl jeho mladším bratrem.
Posledním přeživším bohem.
A zatímco všichni hleděli na chlapce, pod hradem se začala otevírat obrovská kamenná brána.
Brána, kterou nikdo neotevřel tisíc let.
Z její temnoty se ozval hluboký hlas:
„Přiveďte mi mého syna.“
Chlapec pomalu otočil hlavu.
Protože ten hlas znal.
Slyšel ho každou noc ve svých snech…